Adam Václav Michna rytíř z Otradovic (1600?–1676) pocházel z Jindřichova Hradce a této starobylé rezidenci Pánů modré růže zůstal i celoživotně věrný. Náležel zde k elitě zámožného měšťanstva z řad nižší šlechty, zároveň zastával úlohu varhaníka proboštského kostela a minimálně v jednom ze svých dvou domů provozoval vinný šenk. Michnův předek Michal (snad otec), zde působil ve službách Pánů z Hradce jako zámecký purkrabí a ačkoliv není zcela jasná předbělohorská náboženská orientace hradeckých Michnů, víme, že mladý Adam získal na svou dobu velmi progresívní vzdělání ve zdejší jezuitské koleji. V roce 1618, na počátku stavovského povstání vstoupil do městské gardy mušketýrů – toto datum, stejně jako sporé zápisy z jezuitské koleje jsou nejistým vodítkem k určení data Adamova narození. Kontinuální zprávy o Michnovi počínají až rokem 1633, kdy se dozvídáme o jeho varhanické činnosti, kterou pak vykonával až do posledního roku života. Jako měšťan se Michna těšil vážnosti a zastával rovněž významné pozice mezi radními města a zdejšího literátského bratrstva. Významná společenská a materiální pozice však paradoxně skýtala i svá nebezpečí. Když roku 1645 táhla kolem Jindřichova Hradce švédská okupační armáda, požadovala po městě výpalné, v jehož rámci byla Michnovi předepsána obrovská kontribuční suma 400 zlatých, byl navíc nucen podstoupit složitá jednání se švédskými komandanty. Částku, za níž bylo možné zakoupit menší měšťanský dům, skutečně uhradil, čímž se rovněž významně podílel na záchraně vyčerpaného města. Jindřichův Hradec se naštěstí největším hrůzám třicetileté války vyhnul a tak se stává v Michnově době na krátko druhým největším městem v Čechách. Zjevně dobré byly Michnovy vztahy s hradeckou vrchností, hraběcím rodem Slavatů, u nichž si rovněž ukládal peníze formou půjček a bral z nich pololetně úrok. S Vilémem Slavatou jej snad pojila i společná evangelická minulost a následná konverze, rozhodně však hluboká mariánská úcta – Michna byl po desetiletí významným členem jindřichohradeckého Mariánského bratrstva. V létě roku 1650 se do Českých zemí v slavném procesí navracelo proslulé Palladium země české – staroboleslavský milostný obraz Panny Marie, jenž byl dosud před hrůzami války uložen ve Vídni. Jedna z významných zastávek byla hrabětem Slavatou naplánována právě v Jindřichově Hradci. Adam Michna k této příležitosti vytvořil poutní píseň Staročeská třidcatina (označení „třidcatina“ znamená třicátý den, kdy končí doba předepsané smuteční lhůty), která se stala již ve své době velmi populární a bylo jí tradičně možno slýchávat např. i prostřednictvím pražské loretánské zvonkohry.

Za svůj na tehdejší dobu dlouhý život byl Adam Michna dvakrát ženat. S první manželkou Zuzanou Cimmermannovou vyženil druhý dům a až do její smrti roku 1671 se společně podíleli na vedení šenku. Rok na to se Michna žení podruhé, přes – nebo možná právě pro svůj vysoký věk. Potřeboval pomocnici a také snad i dobrou ošetřovatelku. O této druhé ženě Kateřině Eppinaurové se rovněž dochovala zmínka naznačující, že byla dostatečně zběhlou šenkýřkou. Krátce po této druhé svatbě zakládá Michna z nahospodařeného jmění nadaci ve výši 1000 zlatých rýnských pro tři studenty – hudebníky, kterým byly kromě jiného hmotného zajištění pořizovány i šaty v michnovských erbovních barvách. Stejnou částku posléze věnoval i proboštskému kostelu Nanebevzetí P. Marie, kde jako varhaník působil a kde pravděpodobně také nalezl poslední odpočinek v místní kryptě.

Tak jako není známo přesné datum Michnova narození, nelze zcela spolehlivě určit ani den úmrtí, je možné jej pouze datovat do léta 1676. Ještě v květnu toho roku se podepisuje jako varhaník, z června je již doložen Michnův podpis roztřeseným rukopisem, v září se již hovoří o Michnovi jako zesnulém. Nemáme rovněž doloženy žádné Michnovy potomky. Ačkoliv jeho věhlas jako hudebníka, nikdy nezanikl, stopy po jeho fyzickém životě v pramenech velmi rychle mizí.

Jako skladatel je Michna znám především jako autor písní, k nimž si sám psal texty, mnohdy mimořádné literární kvality, řadí se tak mezi naše nejvýznamnější básníky starších dějinných epoch. Některé jeho adventní a vánoční písně zlidověly – kdo by neznal Vánoční noc, neboli Chtíc aby spal. Tyto písně vyšly tiskem patrně Michnovým nákladem v pražském Klementinu v kancionále Česká mariánská muzika roku 1647, tedy ještě v předposledním roce třicetileté války. Jejich poetika je tak v pozoruhodném kontrastu s krutostí doby. Dva roky před tímto vydáním byl Michna nucen platit výše uvedenou válečnou kontribuci. Vůbec lze považovat za štěstí, že tento náš ve své době nejtalentovanější autor byl po hmotné stránce natolik dobře situován, že si mohl dovolit svá díla vydávat tiskem, čímž se nám téměř kompletně dochovala celá Michnova tvorba.

Roku 1653 vydává Adam Michna rovněž v Praze svoji druhou písňovou sbírku – soubor třinácti písní s instrumentálním doprovodem pod názvem „Loutna česká v svátek, v pátek, v kostele, při stole jak se líbí v každou chvíli, radostně, žalostně, spasitelně znící, složená a vydaná od Adama Michny z Otradovic Jindřicho Hradeckého L. P. 1653“. Sbírka bývá rovněž nazývána kancionálem, svým charakterem se však spíše přibližuje tématickému madrigalovému cyklu, či dokonce alegorické hře. V tomto legendárním díle českého hudebního baroka Michna diskutuje literárními prostředky „mystického erotismu“ nad církví jako „Kristovou nevěstou“. Součástí Loutny je i známá svatební píseň Nebeští kavalérové. Třetím a nejrozsáhlejším Michnovým kancionálem je Svatoroční muzika z roku 1661, která obdobně jako Česká mariánská muzika obsahuje čtyřhlasé, výjimečně pětihlasé písně seřazené podle potřeby dle průběhu liturgického roku. Ačkoliv Michnovy písně mají většinou obecný charakter, v některých se výrazně projevuje i autorův lokální patriotismus, což se zvláště týká písně Svatý Hippolit, červená mučedlnická jindřicho-hradecká růže, komponované ke slavnosti převezení ostatků tohoto mučedníka do Jindřichova Hradce. V závěrečné osmé sloce čteme „Naposledy prosbu naši, ó Hippolite, přijmi: z bidy, jenž zem česká snáši, Jindřichův Hradec vyjmi!“

Po boku Michnovy suverénně nejpopulárnější tvorby písňové dosud není zela znám fakt, že byl rovněž skladatelem náročné figurální vokálně-instrumentální latinské tvorby, v níž prokazuje pozoruhodnou znalost benátského koncertantního principu a dobových hudebně-rétorických figur. O těchto jeho znalostech není zcela jasné, kde je nabyl, snad na některé z obchodních cest do Vídně či Štýrského Hradce, či zda je tuto kosmopolitnost skutečně možné připsat hradeckým jezuitům. Práce s hudebním kontrapunktem u Adama Michny nevykazuje valnou řemeslnou znalost, v užívání harmonického principu je však již Michna autorem zcela svébytným a originálním. Známa je sbírka Sacra et Litaniae, vydaná rovněž v Klementinu roku 1654, obsahující šest mší, dvoje litanie a Te Deum. Teprve v devadesátých letech 20. století byla objevena sbírka Officium Vespertinum, vydaná ve Vídni roku 1648 a věnovaná městské radě v Českých Budějovicích.
Svému příteli a dávnému spolužáku Janu Mikuláši Reiterovi, toho času hospodářskému správci olomouckého biskupství, věnoval Michna i svou nejrozsáhlejší kompozici ze svého pozdního období, která zároveň prozrazuje, jak si stárnoucí autor udržoval pozoruhodný přehled o dobových kompozičních trendech. Jedná se o Missu Sancti Wenceslai,o níž lze směle tvrdit, že svou melodickou a harmonickou nápaditostí dovršuje Michnův osobitý styl.
Adam Václav Michna z Otradovic tak svým dílem, ať již hudebním či literárním, patří nepochybně k těm nejosobitějším a nejpůvabnějším pokladům naší bohaté hudební kultury.

Jiří Bartoš Sturz