CHRISTOPH DEMUTH – DEMANTIUS (1567–1643)

Narodil se 15. 12. 1567 v Liberci, tehdejším Reichenbergu, jako Johann Christoph Demuth. Liberec byl tehdy poddanským městečkem v majetku panského rodu Redernů. Zdejší jazykově německá oblast byla stejně jako majitelé panství luterského vyznání a měla řadu kontaktů s přilehlými saskými, lužickými a slezskými oblastmi. Rod Redernů je zároveň spojen s nebývalou prosperitou svého dominia zahrnujícího ústřední panství Frýdlantské, dále Liberecké a Zawidówské ve Slezsku. Právě Melchior z Redernu patrně ovlivnil nasměrování mladého Demutha k jeho pozdějšímu mimořádnému vzdělání, neboť mu zřejmě jako jednomu z vybraných chlapců poskytl "Stipendiat" pro studium v zahraničí.
O dětství Demutha není mnoho známo, v dedikacích a předmluvách svých skladeb se však zmiňuje o protestantské latinské škole v Liberci, je tedy pravděpodobné, že zde
studoval a získal tu základy znalostí latiny, řečtiny, klasické literatury a nepochybně také hudební vzdělání. Stejně tak se v jedné z předmluv dozvídáme, že hudbu provozoval již "a puero" – coby chlapec, tedy právě v Liberci. V letech 1587-90 zde fungoval jako pomocník při tamější škole, vyučoval latinu a zajisté také hudbu, které Redernové věnovali poměrně významnou pozornost. V Liberci a Frýdlantě si vydržovali malé hudební soubory, které zajišťovaly hudební provoz při bohoslužbách i všech ostatních příležitostech, včetně věžního vytrubování. Roku 1590 Christoph Demuth Liberec opouští a jeho dalším působištěm se stává Budyšín, kde se věnuje pedagogické činnosti. Poměrně pozdě, ve 26 letech, je zapsán ke studiu na univerzitě ve Wittenbergu. Jeho jméno již v té době nacházíme v latinské verzi Christoph Demantius (křestní jméno Johann nepoužíval). V letech 1594-97 vyučoval v Lipsku, kde zároveň i studoval. Titulu magistra nedosáhl, což však nikterak nebránilo jeho pozdější pověsti výtečného vzdělance. K lipskému období se vztahuje také Demantiovo první známé tiskem vydané hudební dílo. Roku 1597 přesídlil do Žitavy, kde získává kantorský post. Během zdejšího sedmiletého působení se žení a zakládá početnou rodinu (ženatý byl celkem čtyřikrát a narodilo se mu 12 potomků), nabývá zde rovněž věhlasu a společenské prestiže, avšak přeci jen se roku 1604 uchází o vážený post kantora v bohatém saském důlním městě Freibergu a ve velké konkurenci obstojí. V nové pozici rovněž vyučuje na latinské škole a vede hudební soubor čítající až 80 členů. Freiberg se stává Demantiovým nejdelším a posledním působištěm. V roce 1610 si zde kupuje vlastní dům a o rok později je přijat
do zdejšího měšťanského stavu. Z freibergského působení se mimo jiné dochovaly informace o konfliktech kantora, například se zdejším rektorem. Demantiovi snad v
doloženém hůře srozumitelném dobovém zápise náleží označení "Importunus homo et turbulentum ingenium" – neodbytný člověk prudké povahy. Christoph Demantius ve Freibergu umírá 20. 4. 1643 ve věku 76 let. O jeho všeobecné vážnosti svědčí i vznik oslavného sborníku latinských a německých básní, v němž mu vzdělanci z řad přátel vzdávají posmrtný hold. Jeho významu odpovídala i podoba náhrobního kamene obsahující latinské verše. Je pozoruhodné, že freibergská škola si památku svého kantora připomněla vzpomínkovým aktem ke stému výročí úmrtí, v roce 1743.
Demantiovo dílo je značně rozsáhlé i rozmanité. Kromě hudebních kompozic byl také autorem latinských básní a textů filosofického obsahu, napsal též několik hudebně-teoretických spisů, které se těšily velké oblibě a byly opakovaně vydávány. Mezi lety 1593-1642 publikoval devět sbírek luterské chrámové hudby, nejčastěji v německém a též latinském jazyce. Mezi nimi vyniká například zhudebnění Janových pašií, kde nejenom přímé řeči postav a
židovského lidu, ale i texty evangelisty jsou nezvykle zhudebněny figurálně – polyfonně. Autor se zde k umocnění pašijového dramatu zjevně inspiroval italským madrigalem. V
osmi sbírkách světské hudby dominují tance, písně a oblíbené "battaglie". S velikou pečlivostí Demantius koncipuje předmluvy ke svým dílům a též dedikace, jimiž
vyjadřoval svou úctu a upevňoval dobré vztahy s výraznými osobnostmi z řad šlechty, kléru i měšťanstva v širokém regionu. V tomto ohledu zaujme například sbírka "Convivalium concentum farrago" (volněji přeloženo "pestrá tabule harmonií") z roku 1609, kterou autor věnoval Christophu z Redernu, svobodnému pánu na Frýdlantě, Liberci a Zawidówě a vzpomíná zde na Christophovy rodiče – svou někdejší libereckou vrchnost. Máme důvod se domnívat, že se nejedná pouze o zdvořilostní frázi
k 18. narozeninám libereckého Pána: "…na paměť jeho srdečně milovaného pana otce, zesnulého urozeného pána, Pana Melchiora z Redernu…, jenž celému křesťanstvu věrně prokázal hrdinské skutky, zvláště ale také za daleko proslulou podporu hudby…náleží tím vaší milosti má ponížená a ke službě ochotná prosba, milostivě přijmout ode mne toto věnování, darování a zveřejnění, a jako dosud, tedy také v budoucnu zůstat mým milostivým pánem…" (Překlad Milan Svoboda) Rozsahem i formou ojedinělým dílem je "Tympanum militare, Ungerische Heerdrummel und Feldgeschrey, neben andern auch Ungerischen Schlachten und Victorien Liedern" – „Bubny válečné, hrdinský pokřik v polích uherských, též písně bitevní a vítězné“. Tato kompozice se velmi podobá typu oblíbených battaglií, zvukomalebných kompozic s vojenskou tématikou. Jedná se o pět rozsáhlých dvoudílných motet, kde je stylizována bitevní vřava napodobováním střelby a bojového ryku. Obsahuje řadu pozoruhodných skladebných postupů, z hlediska raného harmonického cítění například oblíbené "dramatické" skoky do akordů terciových příbuzností, či do durového akordu na šestém stupni. Textově zpracovává dobové
zprávy o hrdinských skutcích reků "turkobijců" a ústí do vítězného zpěvu. Závěrečné "Praelium Ungaricum" na latinský text pak celé líčení vítězství křesťanského světa nad "pohanskými psy" ještě jednou rekapituluje. K prvnímu vydání došlo roku 1600 v Norimberku. Společenské angažmá a úspěch díla však Demantia motivovaly k jeho přepracování a dalšímu vydání na témže místě roku 1615. Bezprostřední motivací k vytvoření "Tympana militare" byly zajisté vojenské úspěchy Demantiova někdejšího pána a dobrodince, zmíněného Melchiora z Redernu, císařského rady, polního maršála, prezidenta dvorní válečné rady a vůbec jednoho z nejschopnějších vojevůdců své doby. Jeho účast na dobytí strategické pevnosti Ráb a hrdinské uhájení pevnosti Oradey, neboli Velkého Varadína, se staly ve své době legendárními. Demantius jeho hrdinské skutky rovněž zmiňuje v předmluvě svého „Tympana“. Jeden z výtisků obdržela i Redernova vdova Kateřina, rozená hraběnka Šliková, která se náhlým skonem chotě a péčí o rozměrné panství, jež měla jednou předat dosud nezletilému synovi, dostala do velmi tíživé situace. O tom, zda bylo v Liberci či Frýdlantě někdy dílo provedeno, například v rámci pohřebních slavností, však nemáme žádné zprávy. K jakémusi výtvarnému připodobnění charakteristiky Demantiovy battaglie může posloužit mohutné a umělecky velkolepé mausoleum Redernů, které nechala v děkanském kostele ve Frýdlantě zbudovat vdova, hraběnka Kateřina (viz úvodní obrázek programu).
Christoph Demuth – Demantius se již za svého života těšil všeobecnému uznání významných současníků a následovníků, jmenovitě Michaela Praetoria, nebo v Žitavě působícího krajana z Čech, Undrease Hammerschmidta. Těšil se vážnosti i u nejvýznamnějšího představitele zaalpské předbachovské duchovní hudby, Heinricha Schütze, ačkoliv ten se již stal apoštolem hudebně-výrazových principů barokní epochy. Demantius nikdy neopustil hudební styl a estetiku závěru renesance, dovedl však být v rámci těchto principů nápaditý a osobitý. Je snad s podivem, že při četnosti Demantiova vydaného díla se nedochoval žádný jeho portrét. Právem se však řadí k dovršitelům periody vokální polyfonie, jejíž vrcholné představitele v českém prostředí nalézáme pomálu, spíše vůbec (jaký kontrast k pozdějšímu stavu, kdy z českého baroka rostou velcí skladatelé jako "houby po dešti"). Do konce svého života uvádí Christoph Demantius za jménem přídomek "Reicherbergensis" – liberecký.

Jiří Bartoloměj Sturz