CANTIONES MEDII ET RENASCENTIS BOHEMORUM / ČESKÉ ZPĚVY STŘEDOVĚKU A RENESANCE

CANTIONES MEDII ET RENASCENTIS BOHEMORUM neboli ČESKÉ ZPĚVY STŘEDOVĚKU A RENESANCE jsou výběrem skladeb se zaměřením na adventní a vánoční tématiku, které byly provozovány v Českých zemích v období vrcholného středověku a počínající renesance. Jejich sběratelem a editorem se stal skladatel a teoretik Miroslav Venhoda (1915 – 1987), který nejen že patřil k předním osobnostem české hudební medievalistiky, ale proslul také jako vynikající interpret hudby starších dějinných období a jako zakladatel a umělecký vedoucí legendárního souboru Pražští madrigalisté. Uvedený Venhodův výběr představuje sugestivní hudební památky především ze čtyř významných českých pramenů závěru středověku.

Prvním z nich je Codex Speciálník rukopis patrně pražské provenience, pocházející ze závěru 15. století. Byl náhodně objeven v roce 1901 muzikologem Dobroslavem Orlem v jednom pražském antikvariátu. V současnosti je uložen pod signaturou II A 7 v Muzeu Východních Čech v Hradci Králové. Dobový pojem Speciálník označuje jistý speciální druh repertoáru, který nelze zařadit pod více vyhraněné pojmy jako např. graduál či antifonář. Obsahuje 227 vícehlasých skladeb (především motet, duchovních písní a částí mešního ordinária). Později, v průběhu 16. století, byly do rukopisu ještě vepsány jednohlasé hymny. Dílo obsahuje rovněž řadu opisů děl významných evropských autorů (Heinricha Isaaca, Josquina des Prez), ale též řadu děl nejčastěji anonymních autorů české provenience či v Českých zemích působících, jako byl Petrus Wilhelmi Grudenz. Jménem je z těchto autorů znám jediný, jistý Tomek. Ve starší literatuře je dále uváděn „Gontrášek“. V jeho případě však vyšla najevo kuriózní informace, že se jednalo o chybnou interpretaci poněkud familiárního pojmenování jednoho z hlasů (kontra- tenoru) – contrassek – tedy jako by někdo pronesl větu „ten náš milý kontrášek“. Stylově není Codex Speciálník rovněž nijak vyhraněn. Kromě v Čechách velmi oblíbené archaické polyfonie období ars antiqua a ars nova obsahuje i soudobý polyfonní styl nizozemského typu, řada indicií dokládá, že se jedná o pramen ne- katolický – utrakvistický. Všeobecně se soudí, že Speciálník vznikl pro potřeby některého pražského literátského bratrstva, i když se nejedná o typický literátský kancionál. Poslední výzkumy ho datují do osmdesátých let 15. století. Naším sou- borem interpretovaný Venhodův výběr z Codexu je zaměřen na hudebně nejpozo- ruhodnější památky přisuzované právě českému prostředí.

Stejným způsobem je koncipován i výběr z druhého nejvýznamnějšího pramene Venhodovy sbírky, kterým je Franusův kancionál, latinsky Codex Franus, v jehož případě známe přesnou dataci i provenienci. Byl věnován významným hradeckým měšťanem a pláteníkem Janem Franem, tehdy utrakvistickému kostelu sv. Ducha v Hradci Králové. Je pozoruhodný nejen obsahem, ale i provedením. Byl zhotoven z 367 pergamenových listů, dřevěné vazby, potažen bílou vepřovicí, ozdoben ornamentálním slepotiskem a ozdobným kováním. Pergameny s notovými zápisy jsou zdobeny malbami, jejichž autorem je patrně, jako v případě několika dalších českých kancionálů, Janíček Zmilelý z Písku. Někdy je také uváděn jako „Zmizelý“. Kancionál obsahuje chorály, ale i latinské vícehlasé skladby a písně. Dnes je rovněž uložen v Muzeu východních Čech v Hradci Králové.

Venhodova sbírka obsahuje kromě Codexu Speciálníku a Franusova kancionálu i skladby ze dvou pramenů ještě starších. Jsou jimi Jistebnický kancionál, obsahující např. i známý husitský chorál Ktož jsú boží bojovníci, jehož vznik bývá kladen do poloviny 15. století. Knihu ve velmi špatném stavu nalezl roku 1872 na půdě fary v Jistebnici u Tábora sedmnáctiletý student Leopold Katz, pozdější právník a mecenáš výtvarníků. Tehdy upozornil na nález svého profesora filologie na gymnáziu a jeho prostřednictvím se památka dostala k rukám historika Františka Palackého, který ihned rozpoznal její hodnotu. Jistebnický farář P. Josef Schuller pak rukopis věnoval Národnímu muzeu v Praze, v jehož knihovně se nachází pod sign. II C 7 dodnes. Patrně nejstarším pramenem obsaženým ve Venhodově sbírce je pak Jindřichohradecký graduál, repertoárově významně spojený s centrem dominia Pánů z Hradce i s blízkým rakouským prostředím. Ačkoliv se vývoj interpretace staré hudby od dob Venhodových výrazně posunul, voda se dosud nezavřela nad čistotou dobového hledačství jedinečné krásy této hudby. Předkládaný projekt souboru FRAGIUM16 nemá být tedy pouze interpretací starobylých hudebních památek, ale také holdem profesoru Venhodovi a všem, kteří neúnavně přispěli k zprostředkování jedinečné hudební kultury našich dávných předků.

B. Sturz